ak. soch. Majka Wichnerová

Jak jste se dostala k medailérství?

Vždycky jsem ráda malovala a ve dvanácti letech jsem se rozhodla, že namísto matematice, což by udělalo radost tatínkovi, se budu věnovat kumštu. Zapsala jsem se do výtvarného kroužku a hned po deváté třídě jsem nastoupila na výtvarnou školu Václava Hollara v Praze. Ve čtvrtém ročníku jsem se vdala a vzápětí jsme s manželem Jiřím, který byl inženýr fyziky a chemie, odjeli do Izraele. Po dvou letech jsme přesídlili do Německa, kde jsme se usadili. V Kolíně nad Rýnem jsem pak studovala sochařinu, obor volná plastika v architektuře, u Karla Hanse Burgeffa. Tam jsem si, jak se říká, čuchla k medailérství. Profesor Burgeff byl totiž vynikajícím medailérem, od kterého jsem převzala techniku rytí do sádry. Abych si vydělala na studium, vedla jsem výtvarný kroužek pro děti i dospělé.

Nechyběla vám vaše původní vlast?

V době exilu, když to bylo hodně těžké, jsem vzpomínala na šťastné dětství – na krásná horká léta strávená u babiček na Hasině a v Trutnově, na absolutní ticho, které rušily jen tikající hodiny. A to mi v cizině dávalo sílu. V Německu jsem měla hodně výstav a manžel mě od návratu odrazoval, ale přes všechno, co jsem si v Německu vybudovala, jsem se do Česka přestěhovala nastálo. Bylo to pro mě jako výhra v loterii. Vrátit se do míst s krásnou přírodou, kde byl člověk šťastný, je prostě k nezaplacení.

Vaším královstvím je domek po prarodičích v obci Hasina na okraji Středočeského kraje…

Moje chalupa je můj domov a jsem tu velice spokojená. Přizpůsobila jsem ji svému životu, ale dodnes si přesně vzpomínám, jak to tu vypadalo, když jsem sem jezdila na prázdniny k prarodičům. Ateliér nemám, ale je tu světlo, hodně oken, takže se mi pracuje dobře. Podlaha je dlažba, takže se dá dobře umýt po práci se sádrou. Když se dělají sádrové modely na medaile a mince, nepotřebuju velký prostor, ale chalupa je malá – některé modely si schovám a jiné, i když je mi to líto, vyhodím.

Prakticky jsem světoběžník, ale nemohlo se mi stát nic lepšího než se po exilu vrátit zpět na Hasinu. Jsem tady šťastná, jen se mi nesmíte dívat na ruce. Manuální práce mě baví, a co zvládnu, dělám sama. Dokonce jsem si i sama položila parkety. Protože jsem sochařka, všechno dělám bez rukavic. Beru si je maximálně při práci s růžemi, které mají trny.

Ve vaší zahradě rostou růže, levandule, perovskie, rudbekie, cínie, buxusy, břízy, vrba, ořešák i sekvojovec. Láska k přírodě vyzařuje i z vašich pamětních medailí z cyklu Strážci českých hor…

O své zahradě říkám, že je to další sochařské dílo, protože je taky dělaná rukama a představivostí. Mám ráda, když je vidět, jak pod rukama něco vzniká. Snažím se dělat zátiší – tady kout, támhle kout –, která můžu znovu a znovu objevovat. Čas od času posekám louku – je vidět, že to není anglický trávník, ale je to taková krásná práce. To jsou maličkosti, které mě hladí po duši. Od jara jsem celé léto venku na čerstvém vzduchu. Zahrada je můj druhý obývák. Natáhnu se na lehátko a jsem schopná hodinu čučet do nebe. Kochám se, dívám se na ptáčky, pro které tu mám asi osmadvacet budek, a je mi dobře. Co chtít víc? Když si vzpomenu, jak je na světě dusno a hrozně moc husto, jak chudáci lidi žijí ve městech jako mravenečci…

K vaší zahradě neodmyslitelně patří kočičí smečka. Jak jste k ní přišla?

Kočky jsem vždycky milovala. Asi proto, že jsem se narodila ve znamení lva. Na Hasinu jsem přijela s jedním kocourem a postupně se to nějak nasbíralo. Od sestřenice jsem dostala nemocnou kočku, další jsem zachránila, jiná byla dárek k narozeninám, … Říkám jim sociální případy. Azylu už jsem kvůli svému věku řekla stop, ale těm deseti kočkám, které tu mám, se snažím posloužit. Přiznám se, že jsem u nich vlastně v podnájmu – mají vlastní dveře, chodí si sem a tam, kdy a jak chtějí. Já jsem jejich bankomat, uklízečka a otvírák na konzervy, ale hodně mi toho vracejí. Není nic lepšího, než když vidíte kočku stočenou do klubíčka, jak spokojeně hluboce spí. Zvíře má cit, a když ho někdo opustí nebo se k němu škaredě chová, není to na světě dobré. Musíme se ke zvířatům chovat jinak. Bez ohledu na to, jestli jsou to psi a kočky nebo kuřata a krávy.

Milujete domov, zahradu a kočky. Jak to jde dohromady s medailérskou kariérou?

Když dělám například soutěž pro Českou národní banku, myšlenkou na dané téma se zabývám delší dobu. Pak tři až pět dní sedím nad sádrami a zahrada musí počkat. Musím dělat pod tlakem. Snažím se udělat kvalitní práci a mít z ní radost. Nepovažuju se za velkého umělce a nesnažím se dosáhnout uměleckých výšin. Nikdy jsem cílevědomě nedělala kariéru. Na prvním místě je pro mě rodina a až na druhém kumšt. Kdybych chtěla dělat jenom umění, nemusela jsem se vdávat.

Své rodině jsem vždycky říkala, že druhým Picassem nebudu a ani nemusím být. Medailérství je pro mě řemeslo, které můžu dělat v kuchyni mezi svými kočkami. Jsem řemeslník, protože pracuju rukama a někdy k tomu použiju hlavu a oči. Buď se to pak bude líbit, nebo nebude. Nemusím se zalíbit všem.

Přestože za sebou máte složitý život, jste optimisticky založená. Jaké máte plány do budoucna?

Medailérství je pro mě koníček a dělá mi radost. Určitým způsobem si tím zpestřuju stáří. S hrdostí říkám, že jsem se narodila v první polovině minulého století. Jsem soběstačná a doufám, že dlouho soběstačná budu. Život je boj, ve kterém není prostor pro sebelítost – jakmile se člověk začne litovat, je to začátek konce… Budu se opakovat, ale jsem šťastná a spokojená!

2022