Luboš Charvát (1954–2022)

Začneme od píky. Jak jste se dostal ke své životní profesi?

V dětství jsem hodně kreslil a zabýval se modelářstvím, takže bylo jasné, že půjdu na nějakou výtvarnou školu. Když jsem pak jednou v televizi viděl rytce při práci, zaujalo mě to. Doma jsme se pídili a zjistili jsme, že rytecký obor má v nabídce turnovská škola. Složil jsem talentové zkoušky a kupodivu mě přijali. Škola mě bavila, těšil jsem se na dílny a ta radost mi zůstala dodnes. Už tenkrát jsem si říkal, že po skončení školy bych chtěl dělat medaile.

Jak rychle se vám tento studentský sen splnil?

Po škole jsem hledal práci, ale nikde mě nechtěli vzít, protože jsem měl před vojnou. Nakonec jsem nastoupil do jablonecké Bižuterie, kde jsem měl kamarádky. Potom mě oslovili z místní Střední uměleckoprůmyslové školy, jestli bych u nich nechtěl učit. Napoprvé jsem nabídku odmítl, ale když se na mě obrátili znovu, kývnul jsem. A dobře jsem udělal. Právě při práci odborného pedagoga pro rytí kovů jsem se dostal k navrhování medailí a mincí do soutěží.

Považujete se za medailéra, nebo za pedagoga?

Vždycky mě velice bavilo především rytectví, a tak se spíš než za výtvarníka pokládám za řemeslníka. Právě svou profesi rytce jsem se vždycky snažil předávat studentům. Říkávám, že řemeslo se musí vysedět. Když vás něco baví a strávíte u toho dostatek času, tak se pak bez problémů uchytíte. V tom není rozdíl mezi rytcem a zedníkem. Ale sedět několik hodin ve strnulé poloze není pro tělo nic příjemného.

Máte nějaký rytecký vzor?

Coby řemeslník si cením především medailí z 19. století, protože jsou neuvěřitelně detailní. Když jsem se na škole učil dělat medaile, tak se vůbec nepředpokládalo, že se nejprve bude dělat sádrový model. Rylo se rovnou do oceli, jedna ku jedné, a právě ta titěrnost a detailnost práce v kovu mě bavila. Dnes je to pochopitelně jednodušší – když se třeba něco zkazí, tak se sádra odlije znovu, kousek se dolepí a tak podobně. Myslím, že tohle už není takový kumšt. Dnes je spíš kumšt vymyslet kvalitní návrh.

Je o vás známo, že máte rád techniku. Pro mince České mincovny z cyklu Na kolech jste vymodeloval řadu automobilů a lokomotiv. V minisérii Válečný rok 1942 jste ztvárnil několik tanků nebo třeba letadlovou loď. Minci s motivem bitvy o Británii jste věnoval souboji stíhačky s bombardérem. A na minci s motivem dobytí severního pólu jste vyobrazil letadlo, vzducholoď, ponorku i ledoborec…

K technickým tématům mám hodně blízko. Mám rád letadla a lodě, což souvisí s modelařením, kterému jsem se věnoval jako kluk. Jakmile dostanu zadání mince, snažím se zjistit si o tématu co nejvíc. U technických záležitostí si nemůžu vymýšlet. Proto nemám rád, když mám ztvárnit třeba nějakou lokomotivu a dostanu jen nekvalitní fotku, kde nejsou vidět důležité podrobnosti. Potom mi nezbývá než pátrat ve všech dostupných dokumentech.

Dalším tématem, které je s vámi v posledních letech neodmyslitelně spjaté, jsou hrady. Pětiletý cyklus mincí České národní banky, který jim byl věnovaný, jste bez nadsázky opanoval. Je těžké oslovit odbornou komisi, která výtvarné návrhy mincí posuzuje?

Medailérství je pro mě koníčkem, ale soutěže na mince jsou pro mě výzvou. Když nějaký můj nápad dojde až do fáze realizace, mám z toho upřímnou radost, protože konkurence je v České republice skutečně velká. Možná mám štěstí nebo je to tím, že z návrhů, které posílám do soutěží, mám poslední dobou dobrý pocit. Hlavní je, abych byl s návrhem vnitřně spokojený. Někdy sice spokojený jsem, ale hned druhý den návrh putuje do koše. V pořádku to bývá až v okamžiku, kdy se na návrh podívám třeba s týdenním odstupem a nic bych neměnil.

Přestože si někdy kladu otázku, co by se komisi pro posuzování návrhů mohlo líbit, nikdy netvořím tak, abych se jí zalíbil. Když jsem dělal návrh hradu Rabí, soustředil jsem se na Jana Žižku, který tam přišel o oko. Banka to ale nijak zvlášť neocenila – nepřišlo jí to důležité a v soutěži jsem neuspěl. Jiná situace nastala v případě Bečova. Ten se v průběhu staletí hodně přestavoval – nejdříve vznikl hrad v gotickém slohu, potom ho významně rozšířili v období renesance, a nakonec přibyl barokní zámek. Poté, co jsem na návrh mince dostal celý komplex budov, mi kolega řekl, že zadání banky znělo přímo na vyobrazení historického gotického jádra hradu. Tak jsem si řekl, že jsem v pytli, ale nakonec mě bankovní rada vybrala k realizaci. Zaujalo ji právě to, že jsou na návrhu vidět všechny slohy pohromadě.

Máte nějaké plány do budoucna? Jak vidíte budoucnost našeho medailérství?

V bankovní soutěži bych chtěl uspět s portrétem. Přestože jsem se už ocitnul v užším výběru komise nebo v první trojici oceněných, v téhle disciplíně jsem ještě nevyhrál. Portréty mě baví, ale asi v nich nejsem tak kovaný jako jiní medailéři, kteří do nich možná dávají něco navíc – něco ze sebe.

O budoucnost české medailérské školy se rozhodně nebojím. Když se dívám na některé návrhy studentů Vyšší odborné školy v Jablonci nad Nisou, která vychovává budoucí medailéry, musím uznat, že ten talent tady je…

2021