ak. soch. Jan Lukáš

Začneme obligátní otázkou. Co vás přivedlo k umění?

Jako asi většinu lidí mě na dráhu umělce nasměrovali rodiče, přesněji řečeno otec. Pracoval jako archivář a v roce 1948 byl poslán do Liberce, aby zde uspořádal německý archiv. O dva roky později byl přemístěn do Jablonce nad Nisou. Měl hodně známých, mimo jiné výtvarníka Viktora Vorlíčka a tehdejšího profesora umělecké školy Viktora Kirchnera. Často s nimi hovořil a usoudil, že by pro mě bylo vhodné studium na umělecké škole. Po maturitě jsem dostal umístěnku do medailérské dílny uměleckých řemesel v Praze, kde jsem působil půl roku, a dalšího půl roku jsem strávil ve Znaku Malá Skála, kde jsem získal své medailérské základy.

Kudy se vaše umělecká dráha ubírala potom?

Dvacet let jsem pracoval na volné noze jako sochař a výtvarník. Po vojně jsem začal spolupracovat s Vráťou Novákem, který se mnou chodil na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Měl v Jablonci pronajatou kovářskou dílnu ve Mšeně. Když se začalo stavět sídliště, o kovárnu jsme přišli. V nedalekých Rýnovicích jsme získali starý teletník, který jsme přebudovali na kovářskou dílnu, kterou jsme ale nestačili dokončit, neboť se začalo stavět další sídliště. To nás odradilo od další společné kovářské činnosti. Dělali jsme různé věci do architektury, plastiky, pamětní desky, medaile, okrasné mříže. Záběr byl velký, museli jsme se nějak živit.

V Jablonci jste známý také jako pedagog. Kdy vás napadlo, že byste své zkušenosti chtěl předávat dalším generacím umělců?

Nikdy jsem si nemyslel, že budu učitelem. Dlouho jsem se tomu bránil. Zdeněk Linka, můj bývalý učitel ze střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci, mě často lákal, ale já vždy s díky odmítal. Když za mnou ve školním roce 1989/90 přišel s tím, že jeden učitel onemocněl, a tak potřebuje na půl roku výpomoc – dovést poslední ročník k maturitě –, kývnul jsem. A nakonec jsem zůstal dalších dvacet let.

Nebyl jste jen tak ledajakým učitelem – stal jste se spoluzakladatelem místní medailérské školy. Jak k tomu došlo?

V roce 1993, když se rozdělil stát, byla Česká republika bez mincovny, protože československá mincovna zůstala v Kremnici. Česká mincovna tehdy vznikla v Jablonci nad Nisou i díky tomu, že tam byla škola, která připravovala rytce. Po založení mincovny vznikla potřeba rozšířit studijní obory průmyslovky přímo o medailérský a mincovnický obor, a tak jsme s kolegou Jiřím Dostálem v roce 1995 založili vyšší odbornou školu Ražená medaile a mince. Vedl jsem ji až do důchodu. Čili asi dalších patnáct let.

A co vaše vlastní medailérská tvorba? S Českou mincovnou spolupracujete přes dvacet let. Kolik jste za tu dobu vytvořil návrhů?

Těch bylo příliš mnoho na to, abych je mohl všechny spočítat, ale myslím, že mou první realizací pro Českou mincovnu byla pamětní medaile pro Ministerstvo zahraničních věcí v roce 1996. Je těžké rozhodnout, kterou svou minci nebo medaili mám nejraději – je jich více a za každou stojí mnoho práce. Nejbližší jsou mi historická témata a nejraději tvořím portréty českých panovníků. V posledních letech jsem měl příležitost pracovat na Janu Lucemburském, Karlu IV., Ferdinandu III. nebo T. G. Masarykovi.

V České mincovně jste vnímán především jako medailér, který oživuje díla starých mincmistrů…

Specializuji se na repliky starých mincí, především historických tolarů a dukátů. S první nabídkou této práce mě Česká mincovna oslovila v roce 1997. Postupně jsme pak vytvořili například čtrnáctidílný cyklus tolarů nazvaný Hold historickým mincovnám nebo minisérii Dukáty tři kurfiřtů. Prostřednictvím replik jsme připomněli Františka Josefa I., Národní divadlo, ale také Octaviana Augusta. Tvorba replik je velmi složitá. Je to mimo jiné hlavně dřina. Dostanu starou minci, fotku a podle toho tvořím. Při přípravě sádrového modelu používám speciální metodu zvětšování otisku originální ražby, která v maximální možné míře zachovává originální reliéf a věrně ho přenáší na repliku.

To ale není vše. Nejste jen akademický sochař a pedagog, ale také člen Komise pro posuzování návrhů na české peníze při ČNB. Co tato práce obnáší?

Ve výtvarné komisi České národní banky je řada medailérů, sochařů, ale i kunsthistoriků. Scházíme se desetkrát do roka a vyhodnocujeme anonymní návrhy v soutěžích vypisovaných ČNB. Z nich vybíráme tři nejlepší a ty v určeném pořadí doporučujeme bankovní radě k realizaci. Rada má poslední slovo v tom, jaký návrh bude použit při ražbě českých pamětních mincí, a nemusí dát na naše doporučení, což se i čas od času děje. Členem komise jsem se stal jako zástupce školy, která vychovává řadu mladých medailérů.

Jiří Dostál říká, že jste si medailérskou školu „narodili“ pro radost…

Ano a musím říci, že jsem za to velmi rád. Máme řadu absolventů, ale i studentů, kteří se účastní soutěží České národní banky, a mnoho z nich má již za sebou realizace svých návrhů. Myslím, že se na trhu uplatňují velmi úspěšně, což je dobrá vizitka jablonecké školy.

2018